Diplomová práce

„Současná historie nás vyzývá k tomu, abychom se přizpůsobili změně rychleji, než kdy člověk v minulosti potřeboval. Každá nová vývojová fáze, každý nový kousek znalosti, každá nová technologická síla zintenzívnily pokračující boj mezi starými zděděnými směrnicemi, pocity a přístupy, a novými požadavky reality. Dickens svůj příběh Francouzské revoluce začal následující větou: „Byl to nejlepší čas; byla to nejhorší doba.“ Tento komentář se k žádné době nehodí víc než k naší. Každý věk má bezpochyby možnost volby mezi dobrým a špatným životem. Každý věk má spektrum, sahající od utrpení k naplnění, ale žádný nepředvedl tyto volby s tak ostrým kontrastem, jako ten náš.“

  - György Kepes: Towards Civic Arts, 1971

Jako téma pro svou diplomovou práci jsem zvolila interaktivní světelný design, ve které jsem se zabývala barvou, světlem a lidskou psychikou. Celé práci předcházela velmi rozsáhlá rešerše na toto téma, při které jsem studovala práci a publikace např. Rudolfa Arnheima, Josefa Alberse, György Kepese aj. Provedla jsem malý základní výzkum na působení tvaru a barev na člověka (v designu) a na těchto základech pak stavěla svou práci. Vznikl tak tvarově přesvědčivý, funkční interaktivní objekt přirozeně propojený se světelnou interakcí. Vhodný především do veřejných prostor, který skrze světlo a barvu pomáhá lidem  ve vzájemné komunikaci.

Barvy ovlivňují naši náladu, pomáhají léčit některé nemoci a to především stres a deprese. Tato metoda se využívá i v moderní medicíně (Fototerapie, chromoterapie). Velká část z více než sedmi milionů barev, které může lidské oko vnímat, má významný vliv na chování, psychiku i zdraví. Barva je také jednou z forem komunikace. Více než 80% informací, které přijímáme z okolí, je vizuálního charakteru. Samotný zdroj či odraz světla, tedy barva na nás může mít různý psychologický účinek. Od silné přitažlivosti, přes pocit klidu až po hluboký děs. I proto symboliku barev používáme v běžném jazyce téměř každý den, aniž bychom si to vůbec uvědomovali. V průběhu práce mě proto zajímalo do jaké míry dokáže světlo či barva ovlivnit emoce, jak lidé dokáží barvy vnímat a porozumět jim či jimi komunikovat. S tím samozřejmě souvisí i tvar objektu, který společně s materiálem je důležitým faktorem v tomto vývoji a má neméně důležitou roli. 

Při návrhu interakce jsem měla na mysli jedno slovo: STOPA. Při použití ve veřejném prostoru za sebou člověk zanechá pomíjivou světelnou stopu. Stopu své existence, života a bytí...Skvěle tento koncept funguje na letištích, kde bych s umístěním začala. Samotný tvar objektu – uzel - symbolizuje místo setkávání lidí, propojení světů, života a kultur. Pomocí barev a světla spolu dva naprosto odlišní lidé interagují, vzniká vzájemná komunikace a napomáhá k seznámení. I po odletu do jiné země zůstává na objektu pomyslná stopa po člověku, která pomalu mizí...

Vše probíhá následovně:

Pokud se v okolí objektu nikdo nenachází, vše zůstává vypnuté a objekt je pouze statickou dominantou v prostoru. Pokud se ho ovšem dotkneme, či dosedneme, vše se aktivuje a objekt skrze světlo a barvu začíná komunikovat.

Po dosednutí na sedačku se kolem nás pomalu začne rozpínat barevné světlo - jako když barva kápne na molitan a pomalu se do něj vpíjí, stéká, uklidňuje nás a napomáhá k regeneraci celého těla a mysli. Poté co se zvedneme a odcházíme, zůstává křeslo barevné, do prázdného obrysu po nás "kápne" barva odlišná a pomalu prázdné místo vyplní. Na objektu tak zůstává barevná světelná stopa naší existence, která nás odráží. Po chvíli začíná její intenzita slábnout a stopa se vytrácí společně s negativními myšlenkami a prožitky, které může symbolizovat a se kterými jsme přišli.

Pokud si k nám někdo přisedne, vytvoří se další barevné okruhy, které na sebe působí tím, že se navzájem ovlivňují, doplňují, přitahují a ruší se, což může symbolizovat vztah dvou lidí a svět, který prožíváme. Barvy se překrývají a vznikají tím nové. Svým způsobem společně vytváří nové a samostatné celky....